pátek 6. června 2014

  Stařec a zuby

Když jsem byla malá, tak ještě zubní niť neexistovala. Nevím proč nás nenapadlo použít klasickou,, ale prostě mezizubní čištění jsme nepraktikovali. A tak vždy po návštěvě doktora mi přibyla nějaká ta plomba… Když už bylo více plomby než zubu, doktor se jal trhat. Oba sousedící zuby. -4.ku a 5.ku vpravo nahoře.

  Naučila jsem se smát na půl pusy. Vypadalo to, jako když mám ve třiceti po mrtvičce.


Našetřila jsem si 15 tisíc a přečetla pár článků o zubních implantátech.

Chtěla jsem toho nejlepšího – chtěla jsem ten nejhezčí úsměv po letech v křeči …

„Pan primář je tu nejváženější.“
„Tak toho beru !“

Mělo mi být divné, že jsem si mohla vybrat den i hodinu .

Nejváženější může znamenat:
  • nejdéle zaměstnán
  • nejlépe placen
  • nejčastěji screeningován


ALE NIKDY TO NEZNAMENÁ NEJLEPŠÍ zubář !


70 let je prostě už na zubaře hodně,  ruka už není tak jistá.
Porcelán jsem minimálně třikrát vdechla a opět mohutným vykašláním vrátila zpět do stařecké dlaně.
To samé se stalo doktorovi s jeho zuby ....

Má důvěra v doktory je ale neomezená. Doktor poručí, já - OVCE.
Chěla jsem o odstín světlejší porcelán,
„Mám v plánu si nechat zuby vybělit, aby byl úsměv dokonalý.“


Za týden jsem si jela pro svůj vytoužený holivůdský úsměv.

Doktor přiložil zrcadlo na pravou pohledovou stranu mé tváře.

S neskrývaným vzrušením jsem se usmála….

Nejprve jsem nechápala, co mě v zrcadle oslnilo,,, 

Byl to nosný kov, který vykukoval mezi mou dásní a porcelýnovými zuby…

To je skrytá kamera - proběhlo mi hlavou. Teď vyskočí Dejdar a s plácáním do stehen se bude radovat, jak mě napálily… zamávám do kamery a dají mi MOJE ZUBY...
Uběhlo 10 vteřin a Dejdar nikde… dám mu ještě několik vteřin …. STÁLE NIKDE !!!

„Tak co na to říkáte? „
Pan doktor si přebral můj vykulený výraz, jako projev spokojenosti

„To nemyslíte vážně?!“ To nemůžete myslet vážně „ loudím jemný úsměv“ kdyby mě zabírala ta kamera …

"To nejsou zuby , to jsou dva tik ťaky, nasazené do kovové vany „“

„co se Vám nelíbí?" S výrazem ukřivděného štěňátka.

Do prdele Dejdare ale už vylez, tady končí sranda.
"Co se mi … , pane doktore, to nejsou moje zuby, to jsou zuby destetiletého dítěte !!! „

„Já myslím, že je to dobrý.“
přizpůsobuji se věku a řeči pana doktora – musí pochopit, že tohle fakt není DOBRÝ.

„Pane doktore, tohle není dobrý, tohle je normální šlendriján!“

Otřesený doktor dopadá na otočné křeslo – takhle ho za jeho padesátiletou karieru nikdo neurazil !



V autě se mi zbortil svět.
Urazím zpětné zrcátko.
Přemýšlím nad chudáčkem 10tiletým dítětem,  které přijde po mě.

Přehrávám si immaginární scénku….

……………
doktor nasazuje Pepíčkovi mé dvě stoličky místo předních dvou vyražených zubů…

Maminka s pohledem padlé laně platí 15 tisíc.

Při odchodu hladí Pepička po hlavičce:

„ Ale máš to pěkný Pepíčku…“

"Já ale nemůfu fkoufnout…"

"Na to si zvykneš -to jsou nový zuby no …"

čtvrtek 11. října 2012

jen to plesklo ...






Nejsem citlivka na hygienu !

Mám problém umýt si ruce hned jak přijdu z venku. 
Někdy si utřu nos do rukávu. 
Co ale nedělám opravdu ,ale OPRAVDU nikdy je – nesedám si na veřejných záchodcích.

Když přijdu na záchod v restauraci zaujmu pozici takzvaně na harleyáře.
Vyšpulít zadek předpažit obě ruce pro vyvážení těžiště a modlít se ,aby člověk nepotřeboval na velkou a vaše stehna nevypověděli v polovině akce službu.

Velkou výhodou jsou malé záchody, kde došáhnete na kliku. Ušetří 50% energie.

Ve městě máme roztomilounkou fairtradovou kavárničku. Pečou zde vynikající domácí skořicové bábovičky, dělají latte s bohatou mléčnou pěnou a vaří veganské domácí polívky z bio potravin.

No záchod je veřejný…. Nesedám si… Tedy dobrovolně ….

Dala jsem vyčůrat Rozárku, vyjedla mléčnou pěnu, snědla třetinku bábovičky, polívku si nedala, protože jsou hnusný!
Přebalila jsem Dorotku, vypila dvě lžičky kávy, Rozárka snědla zbytek bábovky, Dorotka vylila zbytek kávy.
Převlíkla jsem Dorotku, uklidila drobky po Rozárce, vypila vodu ke kávě.

Zvláštní jak ta hodinka v kavárně vždycky uteče …

Při odchodu jsem usoudila, že decku vody ke kávě domů už nedonesu.

Vlezla jsem na záchůdek metr na metr.
V těhotenství je poloha na harleyáře obzvláště nepohodlná. Klika ode dveří na dosah… Ruka mi bez rozmyslu vystřelila ke klice.
Klika na druhé straně dveří nevydržela 80kilovou masu.
S klikou v ruce dosedám plnou vahou na hajzlík.
Porcelán zapraská a holá stehna zlověstně mlasknou o plastové prkénko.
VEŘEJNÉ PRKÉNKO !
Prkénko pro všechny bez rozdílu věku, rasy, pohlaví …

Ani se nepokouším vstát. Teď už je to jedno.

Ö chvilku později prochází kolem záchodků KUCHAŘ. Na zemi vidí KLIKU. Jako správný domácí kutil hledá, odkud ta potvůrka vypadla.
Ve vteřině nalézá otvor kam patří. Pak už jen otevřít dveře, aby mohl řádně žďuchnout také do protilehlé strany kliky.

Pohled, který spatřil na druhé straně nečekal. S omluvou se vypotácí ze  záchodku a nechává dveře dokořán.  

Ani se nepokouším vstát. Teď už je to jedno.

Zdravím okolo chodící davy. Uvědomuji si, kolik zážitků já vlastně z veřejných záchodků už mám….

Poslední roky se vlastně točí vše jen okolo záchodků…. 



ps: bohužel jsem nedělala aplikaci prasátka, ale krávy ...


neděle 20. května 2012

Žádný učený z nebe nespad ...

tohle je blog ze šuplíku a slibuju, že příští už bude o Palčicích, ale nevím jestli spíš než vtipný nebude dojemný !!! protože se mi fakt stýská !!!


Náš panelák byl plný spořádaných lidí. Ti druzí bydleli vedle.

Chodila jsem okolo venčit Béďu.
Koukala jsem vždy pod nohy, abych si nepřinesla něco echtgold na botě.

Do doby, než mi málem na hlavě přistál motor od pračky.  Říkala jsem si,  lepší hovno na botě, než kovošrot na hlavě.


Bydleli jsme v dvanáctém patře.

Když dveře ledničky nešli přes námrazu dovřít, musela jsem jí odmrazit.

Tuhle činnost nesnáším, obzvlášť, když často najdete zapadlé kolečko salámu ve dvířkách lednice, dva roky otevřenou čalamádu či celer, který pamatuje JZD i bratry Veverkovi.

Měli jsme balkon.
Byl leden.
Poctivě jsem vše z mrazáku zabalila do novinového papíru naskládala do přepravky.
Odnesla ven na mráz.
Přepravka přetékala.
Při pokládání se svezla z vrcholku pyramidy na zem zmrzlá tlačenka.

Vyspádovaná podlaha balkonu dokonala dílo skázy,

Tlačenka nabrala směr exit.
Proklouzla pod zábradlím a cestou z 12-tého patra nabrala rychlost,
bydlet o patro výš - začala by hořet jak Apolo 13


Naklonila jsem se nesměle přes okraj balkonu.

Ve stejný moment se vzhůru podíval sedmdesátiletý důchodce venčící svého jezevčíka.  Na chodníku před ním byl z vesmíru viditelný kráter od zmrzlé tlačenky.

Zbaběle jsem se stáhla zpět.

„Dnešní vydání - Důchodce zabit tlačenkou do hlavy !!!“

Sebrala jsem zbytky odvahy a šla se dolů omluvit.

Důchodce tam nebyl. Tlačenka taky.

Přemýšlela jsem co je lepší, jestli místo hlavy tlačenka, nebo ten motor. …


Dřív jsem kouřila.

Na balkóně. Často jsem při tom i telefonovala.
Líná položit kafe na zem, jsem tiskla telefon mezi ramenem a uchem. V mobilu zarezonoval nepříjmený tón. Reflexivně jsem ucukla s uchem …

Vyspádovaná podlaha balkonu dodělala dílo skázy,


Telefon nabral směr exit.
Proklouzl pod zábradlím a cestou z 12-tého patra nabral rychlost,
bydlet o patro výš - začal by hořet jak Apolo 13


Naklonila jsem se nesměle přes okraj balkonu.

Ve stejný moment se vzhůru podíval sedmdesátiletý důchodce venčící svého jezevčíka.  Na chodníku před ním byl z vesmíru viditelný kráter od zmrzlé tlačenky - prohloubený od mobilního telefonu. 

Zbaběle jsem se stáhla zpět.

„Dnešní vydání - Důchodce s tlačenkou místo hlavy zabit telefonem !!!“

Sebrala jsem zbytky odvahy a šla si dolů pro telefon. Omlouvat se bylo už zbytečné.
Důchodce tam nebyl. Tlačenka taky. Zbytky telefonu taky ne.

Přemýšlela jsem co je lepší, jestli místo hlavy tlačenka, motor, nebo ten telefon. …

Vyšel mi telefon. Dneska už dělaj moc krásný…

A toto je má další rada otce Fura: "Na nikoho nekoukejte z patra!!!"

Líný čápy  


velké a speciální poděkování Majdě a Babuch - o akci jsem neměla ani páru ... o to bylo větší překvápko

Potkala jsem nedávno svou učitelku tělocviku na střední škole. Říkala, že dnešní generace dětí je děsně líná.
„Kotoul to neudělá, výmyk to neudělá a běh je pro ně dávno přežitý pohyb.“

Musela jsem souhlasit.
Zda se mi, že je to nějaká epidemie. Bo i matka příroda nějak zpohodlněla.

Například letos se úplně vyprdla na to, dělat se s létem.
No to se pak nelze divit, že jsou líný i čápy.

Máme s manželem dvě děti. Jsem ze tří - chtěla jsem taky tři děti.


Když mladší dceři bylo asi 6 měsíců, přehodnotila jsem plány.

Pro prášky jsem si ale neskočila. No ono upřímně - s dvěma malými dětmi, by nám stačil jeden kondom na měsíc. Ale ani automat na kondomy nám doma na zdi nevisí


Oproti tomu sousedi na miminku usilovně pracují.

Když se jejich požadavek dostal k matce přírodě, ta vyslala do Pohořan čápa ….
Přidělila 4 kilového mimčo, vypsala dodací lístek …

A teď kdo z nich byl línej ?!

Buď matka příroda byla líná vypsat směrovačku a chudák čáp nevěděl kam přesně to hodit…

Anebo

Ten víkend nebyli sousedi doma.

Čáp zděšen, že se potáhne se čtyřkilovým mímčem nazpátek, viděl první volnej komín a hodil ho k nám….

Nejdřív jsem si ničeho nevšimla.

Kojite = nemenstruujete.

Že je mi zle,  jsem si myslela, že je  z nervů. Bo podnikání je neustálý stres.

Počůraný lakmusový papírek, ale nelže!!!

Volala jsem na zákaznickou linku matce přírodě.

„Podívejte, vy jste mi sem šoupli cizí dítě?“
„Jak cizí dítě?“
„No já už třetí nechtěla!“
„Aha, zákaznické číslo, prosím?“
„228.“
„Počkejte prosím – podívám se do zákaznické databáze …. (podmanivá romantická hudba)..
„Jáklová, Jandová – Jarníčková, ááááá tady |Vás mám – neberete antikoncepci, máte dvě děti a sexuálně žijete, takže je to v pořádku.“
„No dobře ale já ještě kojím…“
„No a ? Vám Váš gynekolog neřekl ..?“
„No řekl, ale já myslela…“
„Mladá dámo, vy myslíte a Vaše vaječníky zatím pracují, takže mohu pro Vás ještě něco udělat?“

„Ne - už jste toho udělala až až … !!“
„Jo a hovor se nahrává, pro případ pozdější reklamace a taky zkvalitnění služeb …přeju krásný rodinný život -  nashledanou.“
„Sbohem.“
„Vlastně, počkejte ještě mám jednu otázku, byl u nás čáp, nebo vrána?“
„Nezlobte se, ale osobní informace o našich zaměstnancích nepodáváme, naschle.“


a mám to

jestli letěla potřetí vrána, tak podepíšu za pár let s Ria Moneta výhodný kontrakt na odběr hygienických potřeb

pro dcery vložky, tampony a pro mě a manžela (když to tak spočítám) inkontinenční pomůcky….


A toto je má další rada otce Fura:
Neexistují bezdětné páry.
Jen páry co jsou a nejsou doma!

Ps: Příští rok o prázdniny jedeme s manželem na cestu kolem světa. Nebudem riskovat, že sousedi vyjedou zase někam na dovolenou a nějaká líná vrána se rozhodne, že se nebude tahat nazpátek s nákladem.
a tady jsou ty luxusní dárečky, které mi přišly poštou a já z nich byla dojatá, jak jen žena ve 3 měsíci těhotenství může být ....
Nádherný jehelníček od Majdy - Magdaleny H.

a obrázek do kterého se zamilovala Rouzí alias rumunka od Babuch .
I love London

Do Londýna cesta dlouhá, kdo jí nezná ten je trouba ...

Chtěli jsme si vynahradit zrušenou zimní dovolenou. Napadl nás prodloužený víkend v Londýně.

Rumunka prohlásila, že letedlem nepoletí a že radši počká. Tak počkala u babičky, jen nevím, jestli tušila, že počká 4 dny.


Vyrazili jsme s manželem, pětiměsíšním prckem a s našimi sousedy.

Když máte na letišti malé dítě – jste něco jako VIP.

Máte přednostní odbavení
Vyhrazený prostor v letištním autobuse
Přednostní nástup
Přednostní výstup
Přednostní výběr sedačky

V letištním autobuse je prostor přepažen páskou na dvě poloviny. V první polovině bylo 78 lidí, v druhé polovině my VIP v počtu 6 kusů.
Najednou jsem pocítila k Doty nefalšovanou mateřskou lásku.

„Jarňas, to jste neřekli, že s dětmi máte všude přednost a takovýhle výhody.“
„Sme to nevěděli.“
„Miláčku nebav se s lidmi za páskou.“
„Ty vole Léňo, 5 minut a už chytáš móresy.“
„Nepokřikujte tady člověče, nebo stisknu tlačítko na řidiče.“

V Londýně jsme se sousedy o Doty poprali hned v příletové hale. Naštěstí mám dceru napsanou v pase já….

Vyprahlí po cestě jsme vlítli do Mark and Spencer Food – něco jako náš Pramen …
V Londýně je jídlo a pití celkem drahé. Koupili jsme si sendviče a džus.

„Bože ty to teda maj sladký.“
„No to bude asi 100%tní - ty bejvaj takhle ostrý.“
„Jste si koupili ten samej co – Happy Orange?“
„Bo byl nejlevnější, ale je děsně sladkej.“

Když jsme uhasili žízeň a hlad, vyrazili jsme do hotelu.
No hotelu. Ubytovacího zařízení řádů Seleziánů. Velkou výhodou je, že mluví všichni slovensky nebo česky. Z našeho zájezdu jsem jediná pokřtěná a tak jsem udělala v autobuse menší osvětovou přednášku.

„Takže, při příchodu se říká „pozdrav pán bůh“, při odchodu „s pánem bohem“.“ Nejsem si jistá jestli tam ubytovávají i takové neznabohy jako vás, takže na otázku věříte, odpovídáte, věřím.“

„Já se neumím modlit, snad to po mě nikdo nebude chtít.“
„Za 4 stovky na noc, se jim tak klidně i pomodlim.“.
„Radši nic neříkejte a dělejte němý.“



Vlítli jsme do společné kuchyňky vybalit naše české zásoby jídla.
Čínskou polévku, maďarský guláš a vídeňské párečky v konzervě – šak sem psala, že jsme celkem kosmopolitní a fajnšmekři.

Prolítla jsem očima kuchyňskou linku.

Nevím, co stojí vedle kuchyňského dřezu VÁM - MĚ houbička, Jar a šťáva pro děti.

„Jestli Happy Orange neodmastí to špinavý nádobí, tak jsme před chvílí vychlastali pomerančovej sirup.



Památky super, ubytování super, jídlo super.

Mě se nejvíc líbilo cestování doble-deckerem autobusem.

„Jdi se pokochat tím výhledem nahoru, já pohlídám kočárek.“

Sedla jsem si do první řady a kochala se.
Přisedl si ke mne mladý státný černoch. Jako z reklamy „Podívejte se na svého muže, teď na mne, znovu na něj a nyní zase na mne… jsem na koni“

Nyní si dovolím simultání překlad:

„Ahoj, hezké sluneční brýle.“
„Děkuji, to být Relax.“
„Jo, jo taky si to užívám.“
„Ne ne relax jsou značka oken.“
„Aha.“

Asi tak dvě zástávky ticho.

„Odkud jsi?“
„V Čech.
„Aha.“
„Odkud jsi já.“
„Já? Z Angoly.“
„Wau.“ (to mi přišlo lepší než AHA)

Pak už se šlo tvrdě na věc.

„Máš přítele?“
„Ano, dole pod podlaha.“
„To už je má zastávka, ahoj.“
„Ahoj“

Vrátila jsem se zpět ke svému bílému dítěti a muži.

Sousedi vše zachytili na kameře.  
Jsou na koni.
Večer mi šeptá soused v kuchyňce do ucha.
"Když mi pujčíš cestou domů Dorotku, Jarňasovi nic neukážu…"

Při cestě letištním autobusem si sousedi vychutnávali prostor a čistý vzduch.

„Láďo nemá Dotynka hlad, neměla bych se protáhnout a dát jí cucnout ?“
„Nepokřikujte tady ženská, nebo stisknu tlačítko na řidiče….“


Toto je má další rada otce Fura : Mít děti znamená být VIP.

Ps: kloubouček je vedle balerýnek a šálky kolem krku v Londýně nezbytný modní doplňek každé mladé ženy ...  

Prague Food festival 

takže je vám holky smutno jo?, no tak jo, s tím musíme něco udělat ... ikdyž došito ještě nemám !

Jsme rodina labužníků.
Tedy moje strana. Strana mého manžela vyznává spíše kvantitu než kvalitu.

Prague food festival je pro nás povinností jako pro sparťana zápas se Slávií.

Nevím po kom je rumunka. Musí mít ale nějaké francouzské geny. Minulou sezonu když se přemnožili slimáci, my s nimi vydatně pomáhala. Já solila, rumunka ...

„Rouzí co to máš v puse.“
„ Aáááááá“
„Panebože fuj vyplivni to.“
„Bléééé, pfffff.“

Slimák dopadl na terasu.  Zavětřil kedlubny a neomylně vyrazil.

A taky geny prasete.

„Rouzí co to máš v puse.“
„Aáááá“
Panebože fuj vyplivni to.“
„Bléééé, pfff.“
„Co to je.?“
„Přines mi ten klacík.“
„ To vypadá jako bobky.“
„Srnčí nebo zaječí.“
„Asi srnčí ty jsou větší.“

Food festival je gurmánský a kulturní zážitek. V zahradách pražského hradu 30 stánků nejvyhlášenějších česých restaurací nabízí vybrané lahůdky.
U francouzské restaurace ochutnáváme degustační meny.

Předkrm – šneci a la provense
Hlavní chod – telecí hrudí na bramborovém pyré se sušenými rajčatami a olivami
Dezert – domací grapfruitový sorbet na karamelovém lůžku.

„Rouzí poď, konečně si můžeš dát legálně šnečka.“
„Co jí to cpeš, vždyť to zná.“

Rouzí nabrala na vidličku sousto a požmoulala v puse.

„pfffffflllllllll“

francouzká variace na slimáka letěla půlmetrovým obloukem do trávníku
tenhle na kedlubny už nevyrazí

„na něčem podobným jsem včera uklouz na zahradě“
„tati, to byl ale slimák“
„říkám, něčem podobným …“
„brácha chceš ochutnat“
„co?“
„no ty šneky“
„chceš abych se poblil“
„Jarňas chceš ochutnat“
„bych se poblil“
„ale nepobliješ“
„neříkejte slovo „poblil“ na gurmánskym festivalu vy křupani“
„vždyť to nejí ani Rozina a ta už měla v puse snad všechno“
„no vidiš a poblila se – nepoblila.“

při pojídání ústřic mě bratr a muž odkázali do křoví – by se snad poblili či co ?!

pozoruju české šneky – tady jsou v bezpečí


na magistrále v koloně aut popojíždí bílá oktavie
asi větrají

nevětrají– evidentně nemají v autě igelitový pytlík ....

„asi jede na prague food festival a dělá si v žaludku místečko“
„nebo jede z prague food festivalu a měl šneky“
„křupaní“ 

Ps:S Doty už týden válčíme s příkrmy - asi to bude taky gurmán
slibuju, že do týdne vystavím znovu, ale už s dokončenou Jasmínou !!!


Ztratil jsem růžový brejličky ... (pro opravdu znalé - Hudba Praha) :-)
 
Nejsem divná jenom já, ale celá moje rodina ...

Mám dva bratry.
Oba je moc miluju. Oba jsou něčím typičtí .
Dneska to bude o Robertovi. (měnit jméno nebudem)

„On už se unavenej narodil.“ Prohlásila švagrová. Naprosto výstižně.

Klasický manažer. V 19 hod z práce domů, pustit zprávy. Po zprávách něco na PC do práce - spát, druhý den znovu do práce.
Víkendy prospí.


Hory.

Bratr má 3 děti –  jeho manželka 4.
Brácha je nepraktický, pomalý, flegmatik.
Švagrová hyperaktivní neurotik.
Jeli jsme si zalyžovat.
Švagrová nasadila lyže Ondrovi, Vojtovi, Andulce, nasadila lyže sobě, pomohla s dotažením lyžáků, zkontrolovala, jestli jsou zamčené hagusy, sebrala dětem svačiny, nasadila všem helmy a ...
Z kufru se ozvalo.
„Broni pomohla by jsi mi do lyžáků.“ 

Švagrová pomohla bratrovi do lyžáků a než se zkompletoval byla zpět i s permicemi na sjezdovku. Zamkla auta, ještě jednou zkontorlovala jestli všichni mají všechno a jsou zamčené hagusy.
Bratr si otřel orosené čelo.
„Můžem.“

Jednou jedinkrát vyrazil sám s Vojtíškem na dopoledne si zalyžovat na Bouřňák.

"Vojti tobě jsou ty lyžáky nějaký malý."
Táhl Vojtik, táhl Robert. Po ukrutné námaze se podařilo.
„To nejsou moje botičky.“ „To jsou Ondráška botičky.“
„Ach jo.“
S velkou dřinou opět lyžáky sundali.
Zalovil v kufru pro další lyžáky.
„Maminka ale říkala, že teď je budu nosit já. „
„Pane bože Vojto.!“
Opět s obrovskou námahou boty nasadili.
„Mě strašně tlačí.“„Asi shrnutá ponožka.“
Otřel rosu z čela a opět začalo zouvání a nazouvání.
Vojta fňukal, že ho to pořád bolí. Robert už nepovolil.

Nasadil Vojtovi helmu a lyže.
Nasadil sobě helmu, lyže.

"Tatínku já nemám brejličky a rukavičky."
Bratr pozorně prohlédl svojí bundu, Vojtíškovu bundu, baťoh.
Robert se svlékl z lyžařské výstroje. Prohlédl celý kufr, sedačky, za sedačkama. Nikde nic.

Počasí bylo naprd. Bez brejlý a rukavicí se nedalo.

"Tak si je půjdem koupit."

Vešli do půjčovny lyží.

Vyzkoušely 10-tery brejličky - ani jedny nesedly.
Vždy sklouzly spodní hranou přesně Vojtíškovi do očí.

"Vojti to bude asi tou helmou, asi ti je už malá, tak půjčíme rovnou i helmičku."

Odpotal řemínky a sundal Vojtíškovi helmu a ....

Objevil brejličky připláclé nahoře na hlavě pod helmou.

Pro rukavičky šel najisto.
„Vojti sundej přezkáčky.“

PS: moje další kabelka, je pro sestřenku do Nového Boru kam jedem tenhle víkend na oslavu její holčičky. Tak snad se jí bude líbit. Nějaké ty mouchy má, ale postříkám jí před odjezdem Biolitem a snad pochcípaj, nebo si jich aspoň nevšimne.