BLOG č.2
Dopředu se omlouvám, tohle nebude stručné jako můj předchozí blog.
Nikass - tajně jsem doufala, že je něco jako yetti, všichni si o ní vyprávějí, ale nikdo jí neviděl. Doufala jsem, že je to obchodní značka nějaké mocenské skupiny mužů , která se nám snaží namluvit, že je to práce jedné zaměstnané ženy s několika dětmi, která šije, vaří, tvoří, vychovává, pracuje a ještě stíhá odepisovat přes PC ostatním ženám. Hned od začátku mi bylo jasné, že je to blbost a tak jsem se tím netrápila. Bohužel jsem se tu od někoho včera dočetla, že se s ní setkal osobně. Doufám, že lže. Doufám, že je to teamová práce. Zkrátka na MMB jsem viděla jejich práci s pleteninou a věděla jsem, že je to láska na první pohled. Pak mi napsali (určitě jsou to muži a je jich hodně), že se přesouvají na tento server a já viděla práci Bellet. Věděla jsem, že je to láska na první pohled (začínám působit lehce laciným dojmem že). Takže jsem v tom ... (A TO DOSLOVA)
a teď k dece
kamarádka přišla ráno na kafe, co se zvrhlo v oběd, klábosily jsme o všem i o mém novém hoby a ona navrhla, že zná v Ltm super sekáč, (později se ukázalo, že je to charita) kde je to za hubičku, a mají tu přesně to, co hledám. Jen tam zavírají za dvacet minut. Jsem žena činu, takže jedeme. Jen pro obrázek :
JÁ - byla jsem v osmém měsíci těhotenství a nic jiného, než noční košile mi už není, na to jsem hodila manželovu mikinu a svou bundu na snowboard (ta je obří kvůli možnosti pohybu).
DÍTĚ - taky v domácím úboru, Rozárka je, jak říkám rumunské dítě - okatá, světlovlasá, stále špinavá (k obědu byl špenát), rozcuchaná holčička (její vlásky jsou spojeny do konzistence dredů a při pohledu na hřeben Rozárka vrčí).
KAMARÁDKA - jediná v pohodě
stihly jsme to, jsem v ráji ...a s mou a dcery vizáží jsme tu jako doma ....
prodírám se přes bezdomovce a sociálně slabé k regálům se svetry, mazlím se, rochňám se a nechávám se unášet fantazií co z toho spíchnu
Rozárka je taky v nebi, nezajímá jí ovšem ani materiál , ani cena, ani střih, spíš aerodynamická dráha letu materiálu vzduchem
prodavačka mě upozorňuje, ať si hlídám TO dítě ...
ignoruju prodavačku, dítě je podle mého názoru hodné a objevuji poklad, vzorník asi tak dvou druhů pletenin a rvu se se starší paní o košík s pleteninou (asi je taky z Rumunska). Vyhrávám, poměr váha - výkon je na mé straně. Uklizím po Rozárce spoušť, pomáhám starší paní na nohy, hledám kamarádku, a odcházím zaplatit. Prodavačka je šťastná, že odcházíme a posmutní, až když slyší mé "BRZY NASCHLEDANOU". Přelítne zrakem mé obří břicho. Vyděsí se. Chápe, že příště nás přijde víc.
deka je teda sešita z těch čtverců pleteniny a jako spodek a zároveň šablona mi posloužila stará darované deka, která přesně padla na rozměr těch poskládaných čtverců pleteniny - prostě práce bez dřiny, jen jsem přichytla knoflíky aby se látky po sobě neklouzaly.
Jenže deka jaksi pozbyla významu. Můj muž chodil okolo deky s posvátnou úctou a nedovolil si na ní ani sáhnout, nebo vstoupit nohou. Říkala jsem si, jaký obdiv chová k mé práci. Večer jsem pochopila, že obdiv si pletu s panickým strachem, že si něco bodne do nohy. Cituji: " Na tu deku si žádné naše dítě nelehne. Jsem tě sledoval při práci. Začínala jsi s dvaceti špendlíkama, ale v jehelníčku jich je jen sedmnáct a tu jehlu jsem tam taky neobjevil."
a zítra se pochlubím, jak jsem šila pana Hafánka... (teda jestli tady ještě budu :-) )
